Do první světové války se mimo jiné zapojily i dvě země z břehů Egejského moře. První z nich, Řecko jehož politika byla dlouhodobě orientována na spolupráci s Francii a Velkou Británii, na straně dohodových mocností. Naopak Turecko se války zúčastnilo na straně Německa a Rakousko-Uherska. Pro Turecko, stejně jako pro obě ústřední mocnosti, tak válka skončila katastrofou.
Zrod a pád "Velkého Řecka"
Řekové naproti tomu participovali na vítězství. Jejich zisky byly výrazné, byť mnohé ještě nepotvrzené všemi stranami. Kontrolovali nejen většinu dnešní evropské části Turecka, ale i rozsáhlá území v Malé Asii, v okolí důležitého přístavního města Smyrny/Izmiru. V tomto okamžiku došli k závěru, že nic nebrání uskutečnění jejich dávného snu o vymanění všech Řeků zpod staleté nadvlády osmanských Turků. V roce 1919 tak zahájili válku, která měla být jakousi poslední fází řeckého osvobození.
Zpočátku vše vypadalo velmi nadějně. Válečné štěstí se však zcela obrátilo v srpnu 1921 v bitvě na řece Sakarya. Tato šestnáct dnů trvající bitva se odehrávala ve značné blízkosti hlavního centra obnovy tureckého národa a státu, Ankary. Bitva, která skončila patem, zabránila Řekům rozbít nové nacionalistické Turecko. A turečtí Kemalisté pak naplno využili dočasného zklidnění situace k dalším válečným přípravám. V srpnu 1922 zahájili rozsáhlý protiútok. Řekové nebyli s to tento útok zachytit. Zpočátku organizovaně ustupující, nakonec však bezhlavě prchající Řeky zahnali Turci doslova až do moře.
Pogrom ve Smyrně a Lausanneská mírová smlouva
Řecký sen se zhroutil během několika málo dnů. Krom toho se zhroutila i řecká vláda. Šest jejich představitelů bylo popraveno a král Konstantin byl donucen k abdikaci a emigraci.
Ovšem nejtragičtější dohrou těchto událostí se stal masakr ve Smyrně. Tento pogrom nebyl jediný. V obou zemích se podobných událostí stalo několik. Ten ve Smyrně však byl svým rozsahem největší. Po dobytí města nastala turecká odveta namířená nejen proti Řekům, ale i proti ostatním křesťanům. Řecká i arménská část města byla zapálena. Jejich obyvatelstvo se snažilo vyhnout smrti a zajetí útěkem přes moře na lodích i improvizovaných plavidlech. Kolem padesáti tisíc křesťanů toto běsnění nepřežilo, další byli zajati a deportováni. Křesťanská část Smyrny přestala existovat.
Turecké vítězství vedlo k revizi dohod ze Sevres uzavřených na konci světové války. Nové úmluvy z Laussane dopadly pro nový kemalistický režim nad očekávání dobře. Za nejdůležitější lze označit tři změny. Za prvé znovuzískání kontroly nad Istanbulem, strategickými úžinami, a Východní Thrákii (dnešní evropská část Turecka). Za druhé konec samostatného Arménského státu (jen asi 20% pak připadlo sovětskému Rusku – to je dnešní Arménie). Za třetí přesun řeckého (křesťanského) obyvatelstva do Řecka a muslimského opačným směrem.
V Laussane uzavřená dohoda se týkala přesunu asi dvou miliónů lidí. Z Turecka odešlo téměř milión a půl Řeků a dalších křesťanů, opačným směrem se vydalo více než půl miliónů muslimů, především Turků. Řecké obyvatelstvo opouštělo maloasijské pobřeží po neméně než dvou a půl tisícich letech trvalého osídlení. Řekové opouštěli nejen své majetky ale i památky své slavné minulosti patřící k divům světa. Byl to pro ně skutečný kulturní otřes.
A výsledek?
Po překonání praktických obtížích spojených s výměnou miliónů obyvatel se vzájemné vztahy mezi Řeckem a Tureckem začaly pozvolna zlepšovat. A nejenže se jejich vztahy normalizovaly, ale dokonce spolu tyto dva státy začaly, na balkánské poměry nadstandartně, spolupracovat. Z pohledu mezinárodní politiky pak bylo velmi významné, že i díky stabilitě těchto "nových" národních států a neexistenci třecích ploch mezi nimi, nezasáhlo Turecko do bojů druhé světové války na straně Německa.
Radikální řešení s přesunem obyvatelstva se tak z hlediska velmocí ukázalo jako velmi účinné. Byl to pro ně jednoznačný úspěch. Je přirozené, že po druhé světové válce tuto "technologii" vítězné mocnosti zopakovaly i v případě střední Evropy. V poněkud větším měřítku.