Gunther svou pozornost věnuje postupně jedné evropské zemi za druhou. Všímá si přitom nejen vnitřní politiky dané země, ale zasazuje ji i do širších mezinárodních souvislostí. Velký důraz přitom klade na jednotlivce stojící v popředí dění. Zastává názor, že jsou to právě silné osobnosti, které určují běh světa. Tento akcent mu však rozhodně nemůžeme vyčítat. Právě naopak. Jeho důraz kladený na sílu vůdčích osobností, jen umocňuje náš dojem ze situace, ve které se tehdejší Evropa nacházela. Byla to doba plná diktátorů a autokratických tendencí.
O Hitlerovi a Mussolinim
Největší prostor věnuje John Gunther Hitlerovi a Německu. Pochopitelně. Německo tehdejší doby bylo opravdu zemí, ve které se neustále něco dělo. A v centru dění stál charismatický vůdce Adolf Hitler, provádějící naprosto bezohledně svůj nacionálně-socialistický experiment. Guntherova kniha zcela zřetelně ukazuje, že tehdejší evropské elity, moc dobře věděly, jak se dostal Hitler k moci a jaké při tom používal metody.
Zajímavá je z dnešního pohledu taky určitá naivita, která tehdy panovala vůči možnostem Hitlerovy expanze. Zvlášť se to projevuje ve vztahu k Rakousku, na které si Hitler činil nárok. Jednoduše řečeno tehdejší Evropa byla přesvědčena, že spojení Německa a Rakouska nepřipustí Itálie. Ta rozhodně neměla mít zájem na tom, aby Hitler ovládl alpské průsmyky a Rakousko mělo sloužit jako nárazník mezi těmito dvěma mocnostmi. No, čistě logicky to nebyl špatný předpoklad…
Tímto se dostáváme k italskému diktátoru Mussolinimu. Toho, na rozdíl od Hitlera, John Gunther vysoce oceňuje. Autorův obdivný postoj k Mussolinimu snad vychází z pocitu novinářské sounáležitosti. A podle autorových slov byl Duce vynikajícím novinářem. A taky úspěšným vydavatelem. Díky svým novinám vydělal nemalé peníze. Mimo to Mussolini napsal také rozsáhlejší díla. Například divadelní hru o Napoleonovi, kterého „samozřejmě“ co by Korsičana považoval za Itala a tedy za největší postavu italských dějin. Taky prý napsal životopis Jana Husa. (!?)
Pro dokreslení cituji: „Na tucet stránek své brožury o fašismu dostal tolik, nač v obdobném případě Hitler potřeboval 600 stránek v knize Main Kampf. Lze směle říct, že je nejvzdělanější a nejvíce přemýšlí z diktátorů – je jediným moderním vládcem, kterého lze opravdu pokládat za intelektuála…“ (Příště si dáme něco od Carlo Sforzy, to bude asi jiné kafe.)
T. G. Masaryk
Nás samozřejmě zajímá i to co napsal o tehdejším Československu. Kapitolka je to sice krátká, ale může nás těšit, že jednoznačně pozitivní. Gunther projevuje velký obdiv k prezidentovi Masarykovi, a přeneseně i k československé demokracii. O T. G. Masarykovi píše, že je to poslední „neochvějně pevný demokrat, který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti“. Ano, opravdu to tehdy nevypadalo v Evropě moc nadějně. Dnes se to bohužel svádí jen na Němce.
Autor v československé kapitolce také uvádí pěknou příhodu vypovídající o charakteru T. G. Masaryka a stylu jeho práce. V tomto případě při zakládání nového státu v době probíhající světové války. „Ve Washingtoně, než se pokusil navázat nějaký styk v Bílém domě, ztrávil Masaryk celé týdny podrobným a pronikavým studiem spisů Wilsonových. Starý profesor se ponořil do knih o Wilsonovi a od Wilsona. Potom napsal svůj manifest o českých požadavcích nezávislosti a poslal jej Wilsonovi. V tom dokumentě Masaryk obratně šestkrát užil citátů z Wilsonových děl jako právní a politické opory českých snah.“ Pěkný lišák to byl ten náš tatíček!
Na závěr
Abych to moc nenatahoval tak už jen krátce. Kniha je vůbec plná překvapivých a místy snad až šokujících dobových informací. Jako ilustrativní příklad uvedu třeba kratičký úryvek z kapitoly o Rumunsku. O něm Gunther píše takto: „Rumunsko, je bohatá země… plave v petroleji, dusí se v obilí a dříví… Hlavní město Bukurešť je jakousi blýskavou malou Paříži…“ Bez komentáře.
Určitě stojí za to, si knihu přečíst. Je napsána velmi čtivě, a i když občas autor sklouzne k novinářské zkratce, neubírá to textu na informační hodnotě. Naopak posiluje to bezprostřednost vidění tehdejší Evropy z úhlu informovaného amerického intelektuála. Je to zároveň popis toho, jak o meziválečné době uvažovala přinejmenším část tehdejších elit.
Pro nás, dnešní čtenáře, je nesmírně zajímavý právě ten fakt, že kniha byla napsána již před válkou. Není tak zatížena pohledem „vítězů, kteří píší dějiny“.
John Gunther: Evropa – jaká je (Inside Europe), 2. vyd., Fr. Borový, Praha 1936.