Reklama
 
Blog | Radovan Krejčí

Paroubek a právo na druhý pokus

V diskusi s Jiřím Pehe v tomto čísle Respektu (42/2006) se Anneke Hudalla pokouší prosadit názor, že právo na druhý pokus při sestavení vlády nemá "nikdo jiný než předseda ČSSD". Přitom používá argumenty, které považuji za přinejmenším nekorektní.

Předně je třeba říct, že si sama Anneke Hudalla ve své argumentaci logicky odporuje. Na jednu stranu píše: "V parlamentním systému vlády přece nejde o osoby, ale o strany…", když předtím napsala, že "…vůdce strany, která je zastoupená ve sněmovně…" má větší právo na premiérskou funkci, než někdo kdo se o ni původně "vůbec neucházel". Ale o tuto funkci se ve volbách ve skutečnosti neuchází nikdo, lídři stran pouze proklamují svou snahu premiérský post zaujmout. Že se volby personifikují na dvě hlavní osoby je věc zcela jiná. Navíc se tato nadměrná personifikace (zvláště vzájemné osobní útoky hlavních aktérů) ukázala jako jedna z hlavních překážek jakékoli dohody mezi politickými stranami.

Volby bezesporu vyhrála ODS a tak náleží právo sestavovat vládu především jí. To, že se jejímu předsedovi
Topolánkovi vládu na první pokus prosadit nepodařilo, neznamená že by se nějak změnil program strany nebo postoj voličů k ní. Nadále zůstává stranou s programem, který podpořila největší část voličů. Logickým vyústěním by tak měl být druhý pokus v režii ODS bez vůdčí role pana Topolánka.

Dalším argumentem pro sestavení vlády Paroubkem na druhý pokus je, že v opačném případě by nastala situace kdy "…hlasy těch, kteří v čele vlády chtěli vidět Jiřího Paroubka, mají menší cenu než hlasy těch, kteří se v červnu rozhodli pro Topolánka." Pozdě. Mnohé hlasy už znehodnoceny byly a to samotným volebním systémem. Nebyla to levice která v těchto volbách přišla o hlasy. Naopak několik procent pravicových hlasů zůstalo mimo hru. A vůbec "nejhůře" jak známo dopadli v Čechách středoví Zelení – respektive jejich příznivci. Některé hlasy jsou tak znehodnocené zcela, jiné mají téměř o polovinu nižší hodnotu. (A to je absolutně fatální signál!)

Je to jistě paradoxní, ale prezident svou neochotou pověřit sestavením vlády Paroubka vlastně vyrovnává nerovnost volebního systému (hlasů, občanů), na jehož tvorbě se sám podílel.

Reklama