Cesty k novým objevům
Nový nejdražší obraz Jacksona Pollocka s názvem-nenázvem Číslo 5, 1948, prodaný za 140 milionů dolarů, vyvolal řadu rozporuplných reakcí. Ty lze sledovat v řadě internetových diskusí i na tomto blogu. V případě značně převažujících záporných názorů jde především o nepochopení abstraktního umění jako takového. Zde je to ještě umocněno tím, že se nejedná o „čisté“ abstraktní dílo, ale o „abstraktní expresionismus“. Už samotný expresionismus se vymyká běžnému pojetí krásy, a tak se není co divit, že pro většinu lidí jejich spojením vzniká obyčejná „mazanice“, i když v tomto případě spíše „cákanice“. 😉
Nebojte se, nezačnu teď teoretizovat o moderním umění, ani bych to nezvládl, jen vám předložím dvě citace. Nejprve samotný Pollock:“Měli byste se pokusit přijmout, co vám obraz může nabídnout, a ne si s sebou přinášet hlavní obsah a předem utvořené mínění, jehož potvrzení jen hledáte.“ A co k tomu velký Leonardo da Vinci? Ve svém Traktátu o malířství z hloubi věků dodává: „Objevný způsob pohledu spočívá v tom, že se díváš na nějakou zeď, na které je plno všelijakých skvrn. Máš-li nějakou situaci vymyslit, pak tam můžeš uvidět věci, které se podobají různým krajinám. Zmatenými a neurčitými věcmi se totiž duch probouzí k novým objevům.“
Svobodný trh
Některé reakce také odsuzovaly cenu tohoto obrazu, a poukazovaly na údajnou nemorálnost vydávání takových sum za obrazy. Např.: „…měl by to dát spíš na chudé v Africe“. Proč? Chudé třetího světa nespasí žádné finanční injekce, těm můžou pomoci úplně jiní lidé. Nemalá část z nich sedí v Bruselu. Africe a jiným chudým regionům by nejvíce pomohlo zrušení evropských dovozních cel, dumpingových vývozů a dotací do zemědělství. Jinak řečeno svobodný obchod. A právě ten funguje bezvadně v případě moderního umění. Jen nabídka a poptávka. Státy a jejich plánovači nejsou schopni (zatím?) trh s moderním uměním deformovat. U umění nelze dotovat vývoz, nebo plánovat produkci, mluvit do kvality, normovat. Umění je už ze své podstaty svobodné a tím je i trh s ním svobodný. I to je pro investory velmi lákavé.
Mimochodem desítka nejdražších obrazů srovnaná podle data prodeje, ukazuje zajímavý trend. Zatímco v devadesátých letech vládli impresionisté a poimpresionisté, počátek třetího tisíciletí ovládl Picasso. V tomto roce se do čela žebříčku dostal Klimt a nyní Pollock. Bude nesporně zajímavé sledovat, kam se pohne těžiště vrcholného obchodu s uměním. Zdá se, jako by trh hledal nový směr. Půjde za Klimtem k obecně přijetelné a líbivé secesi proti proudu času, nebo se vydá za Pollockem do „náročných“ vod moderního umění druhé poloviny 20. století? Anebo bude vše úplně jinak? Uvidíme.
Zrcadlo společnosti
Objevily se také názory, že obrovská částka zaplacená za „děsivě příšerný“ obraz, je zrcadlem dnešní nemocné společnosti. Je to však trochu jinak. Nikoli cena obrazu, ale obraz samotný je zrcadlem. Je jen prázdnou emocionálně umělcem připravenou plochou, na které se zrcadlí naše vlastní emoce. (viz výše uvedené výroky Pollocka a da Vinciho)
Zrcadlem společnosti není ani tak světový trh s uměním, jako spíše postavení umění ve „veřejném prostoru“. A to je to, co mě optimismem zrovna nenaplňuje.